Při práci s problematickou třídou mě při prvním vstupu vedla k dětem třídní učitelka. Paní od pohledu s úzkostným výrazem a zajíkavým hlasem. K tomu se pojil lehký nádech ukřivděného pohoršení z toho, jak zle se děti v té třídě chovají. Když mě dětem představovala, zrychlil se jí dech, jako by ji právě někdo honil. NA úzkostné napětí byla navázána spousta energie zajišťující její integritu. Představení to bylo sice časově úsporné, ale i přesto stihla děti třikrát pokárat za nekázeň. Marně, neposlouchaly, ignorovaly ji.

   Ujel mi vlak a já rozmrzele čekala na vlakovém nádraží v Ostravě. Jezdívám sem poměrně často a čekání na nádraží opravdu nemám ráda. Tentokrát to bylo jinak. V rohu nádražní haly bylo dočasně instalované pianino. Po chvíli k němu usedl slepý muž a začal hrát. A já jsem podlehla náloži emocí. V hale, jindy neosobní, plné spěchajících cestujících, se začali zastavovat lidé. Muž měl hlas plný citu. Bylo slyšet tolik různých emočních odstínů, kolik si lze jen představit.

   Už delší dobu nosím v hlavě otázku, proč dospělí předpokládají, že děti mají rády pestrost a různobarevnost. A kladu si otázku, kde je hranice mezi přirozenou barevností a mnohostí tvarů, která podněcuje děti k pozornosti a sytí jejich zvědavost, a kde se jedná jen o obyčejný zmatek.